Podcast: Luboš Bárta a pozice českých a moravských vín ve světě

Luboš Bárta je novinář a vydavatel časopisu Sommelier, respektovaný hodnotitel vína, předseda hodnotící komise OIV (International Organisation of Vine and Wine), organizátor a propagátor účasti českých a moravských vín na světových výstavách po celém světě. Je také lektorem MBA na Business Institute v Praze a autorem úspěšných knih. A patriotem s velkým zápalem pro česká a moravská vína.

Luboši, oba dva s Filipem si tě nesmírně vážíme. Děláš neuvěřitelné věci pro české a moravské vinařství ve světě. Díky, že na nás máš čas a pozval nás k sobě do Hrusic.

Vítejte v Hrusicích. Máme krásné sluníčko, máme tady těsně před vinobraním. Jeden keříček je tady od pana profesora Krause a další dva jsou od Miloše (Michlovského, pozn.), je to samé PIWI, je to krásně zdravé a o víkendu bude hrusické vinobraní.

Takže Luboš Bárta, to je doktor práv, šéfredaktor magazínu Sommelier, oceněný autor knih, hodnotitel vína – nejsme ještě ani v půlce – komisař hodnotící komise, fotograf, cestovatel, gastronomický odborník, propagátor českého a moravského vína ve světě a taky lektor na Business Institutu v Praze na programu MBA. Možná jsem i něco zapomněl. Nevím…

Tohle všechno sedí. Ještě by tam patřilo začínající důchodce.

Ale ne! Nevypadáš na důchodce. Každopádně kdo je Luboš Bárta slovy Luboše Bárty?

Člověk, který opravdu má rád víno, který když se podívá zpátky, tak může říct, že vínu vděčí za spoustu nádherných okamžiků, setkání, přátelství. Ty jsi zmínil, že jsem původem právník, ale já původem úplným jsem novinář, protože mě nevzali poprvé na vysokou – to byly takové ty doby, kdy se ještě na tu vysokou úplně nedostával každý – a šel jsem dělat novináře do redakce, která mě potom vlastně až dál poslala na práva. Takže právník jsem, byl jsem, dokonce šest let jsem pracoval u soudu, z toho čtyři roky jako předseda senátu. A měl jsem asi takovou smůlu, že jsem soudil věci, které se mi soudit nechtělo, že jsem musel soudit podle zákona a ne podle práva, nebo spravedlnosti. A pak už to překypělo trošku. A když jsem z člověka, který vykonával pouze dobře své povolání, musel udělat zvlášť nebezpečného recidivistu, tak jsem se rozhodl, že justice není úplně ta moje parketa. A pustil jsem se do něčeho jiného. Ono to bylo tehdy docela pro mě jednoduché. A dostáváme se už prakticky k vínu, které můj dědeček vždycky pěstoval, a vždycky jsme doma nějaké víno měli. Přešel jsem do organizace, to bylo asi rok před listopadem, která kontrolovala jakost potravin, anebo nejenom potravin, prostě jakost výrobků. A dělal jsem tam opět svoji původní profesi, to znamená právníka, respektive téměř soudce, protože když ta organizace přišla na nějaký podvod nebo na nějakou habaďůru, nekvalitu, tak já jsem dostal výsledky toho kontrolního zjištění a vlastně jsem vypočítával sankce a formuloval jsem vlastně ten nález. A to byla doba, kdy jsme vlastně kontrolovali mlékárny, pivovary, pekárny, aby si ze mě nedělaly srandu, že potřebují přinést deset deka komprese nebo ohýbák na rohlíky, tak jsem si musel vystudovat trošku i tu odbornou část. Takže jsem si udělal, vystudoval vlastně potravinařinu, byť ne s diplomem, protože jsem to potřeboval umět a ne mít na to papír. Jinak když jste se smáli tomu ohýbáku na rohlíky, já jsem se smál úplně stejně jako vy, až do té chvíle, než mě můj vedoucí kontrolní skupiny vzal na Francouzskou do staré pekárny, a on tam opravdu byl. Je to krásná mašinka, kde dva kartáčky jedou doleva a jeden kartáček jede doprava a ty rohlíky jedou mezi tím a ono to jeden druhý ohýbá a je to strašně krásné, staré francouzské zařízení. A když už jsem byl v tom kvašení, tak jsem byl převelen jako vedoucí už kontroly na Jihomoravské pekárny. A ty pekárny jsou v takovém krásném souznění, vždycky je vedle nějaké řeznictví a kousek vedle je vinařství. A my jsme tam byli opravdu hodně dlouho a vlastně jsme tam přežili i ty všechny listopadové události, takže někteří z nás jsme je viděli i dvakrát. A já jsem si ten kraj hrozně moc zamiloval a propadl jsem vlastně tomu světu, který je kolem vína, kolem tohoto všeho. A nakonec se mi to stalo po 30 let životním povoláním.

Aktivit, kterých kolem vína máš je opravdu obrovské množství.

Vlastně já jsem začal tím, že jsem měl víno rád. Měl jsem víno rád, nakupoval jsem ho, nechal jsem v tom spoustu peněz, vybudoval jsem si tady v Hrusicích vinný sklípek a snažil jsem se tady Hrusice vzdělávat v pití vína. Tenkrát tady byla poměrně vysoká spotřeba piva, neméně vysoká spotřeba rumu a fernetu. A já jsem do toho přišel s vínem. Nijak to neotřáslo spotřebou rumu, fernetu ani piva, ale kromě toho se tady tedy pije ještě to víno, v současné době poměrně ve značném množství. Pak přišla taková doba, kdy jsme se spolu stali konkurenty téměř, protože s Brankem jsme měli několik vinoték po republice, a ty jsi vlastně v tu dobu pracoval, nebo vstupoval do stejného oboru. Nicméně já nejsem obchodník, mně nebylo souzeno být obchodníkem, takže když umřel můj kamarád Honza Kovářík, který založil časopis Sommelier, tak jsem po něm převzal rodinu, manželku Ivu a časopis a začali jsme vlastně celou záležitost prakticky od nuly znova. Ten časopis bude mít 30 let. Je to vlastně polovina života, kterou jsme tomu dali. A pro nás pro oba dva to znamenalo hodně štěstí, protože jednak jsme pořád spolu, oba dva děláme stejnou práci, jednak jsme viděli spoustu zemí světa, objeli spoustu úžasných vinařství, projeli jsme snad všechny vinařské oblasti, podoblasti, obce, pomalu snad i sklepy na Moravě a v Čechách, našli jsme spoustu úžasných kamarádů a děláme práci, která nám je koníčkem, a současně máme to štěstí, že se nám koníček stal naší prací. Protože nemáme jiné pracoviště než tady nahoře fotoateliér, redakci, grafické studio, tak vlastně jsme pořád v práci, i když kamarádi říkají: „Ty se máš, ty jsi pořád doma,“ ale já to tedy spíš vnímám tak, že ráno vstanu, jdu pustit počítač, jdu si vyčistit do koupelny zuby, udělám si kávu a jdu k tomu počítači, který se mi mezitím dostal do kondice, a sedím u něj do půlnoci, když nejsme na soutěžích. To je časopis Sommelier, úžasná věc.

Luboši, pro koho je časopis Sommelier zaměřen?

Ten časopis původně byl zaměřený vlastně na milovníky vína, ale všechno se vyvíjí a už ten název Sommelier v sobě nese to, že když jsem do té hry vstoupil já, tak jsme jednak byli hodně blízcí s Asociací sommelierů. A vlastně já jsem chtěl přinést těm sommelierům, těm skutečným hrdinům vína, kteří servírují a přinášejí příběhy tomu zákazníkovi, nebo hostu, který sedí u stolu, tak já jsem jim ty příběhy chtěl přiblížit, protože je jasné, že ne každý se dostane do světoznámých sklepů. Ten novinář to má přece jenom o poznání snazší, než když tam přijde Franta Novák, sommelier z Čech. A tak jsem se vlastně rozhodl, že budu těm lidem přinášet příběhy, tu přidanou hodnotu, která odůvodňuje, proč je víno v restauraci dražší než v obchodě. To je právě ta atmosféra, ten způsob, jak sommelier to víno otevře, co dokáže, co umí a hlavně co dokáže vyprávět o tom víně jako takovém, o odrůdě, o oblasti původu i o tom vinařství, z kterého to víno pochází. Takže časopis Sommelier je nejenom naší rodinnou kronikou, ale je to sbírka, nekonečná sbírka příběhů vína, příběhů vinařských oblastí a příběhů různých vinařských rodin a vinařství.

Luboši, hodně cestuješ, jako komisař OIV hodnotíš vína a vedeš hodnotitele vína. Propaguješ tím česká a moravská vína. S propagací českého a moravského vína to ale není jednoduché.

Tak k OIV se dostaneme. Já musím asi jít docela zpátky, do doby, kdy vlastně u nás všichni začínali, nikdo jsme nic neuměl. A v tu dobu Česká zemědělská a potravinářská inspekce spustila jednak kurzy a jednak zkoušky. Ty zkoušky se musely dělat vlastně dvoustupňově, jednak byly organoleptické zkoušky na vodu a potom byly na víno. Paradoxně se stalo, že protože jsem jako státní kontrola musel ty zkoušky mít už dávno předtím, tak já jsem byl držitelem nejstarší licence, nebo nejstaršího degustačního průkazu v České republice, který sahal až do roku 1988, a dělal jsem ho u pana profesora Barvíře. Takže když jsem přišel do Brna na Běhounskou na zkoušky, tak jsem vlastně udělal jenom to druhé kolo, ty zkoušky na víně, protože tenhle stařičký průkaz si tam všichni půjčovali, říkali: „Hele, on to má opravdu ještě z minulého století.“ Tím jsem se kvalifikoval do toho, že jsem mohl začít hodnotit u nás na soutěžích. A profesor Fedor Malík, úžasný člověk a nejzářnější postava slovenského vinařství, mě tehdy pozval na Vinoforum do Pezinku, kde jsem se potkal s pánem, který se jmenuje Ralf Anselmann, je to jeden z nejvýznamnějších a nejlepších německých vinařů. Padli jsme si nějak do oka a on mně nabídl, že by mě pozval za pár týdnů na soutěž do Turecka, kterou pořádá jeho kamarád, a ten kamarád že shání nové tváře a že by potřeboval někoho taky z těch nových zemí a jestli bych tam přijel. V Turecku jsem nikdy nebyl, cestuji rád, tak samozřejmě proč bych mu to nepřislíbil. Bylo to docela dobrodružství, protože jsem za prvé vůbec netušil, do čeho jdu, za druhé jsem nikdy nebyl v Turecku, a za třetí když jsem do toho Turecka přiletěl, tam mě nikdo nikde nečekal. Docela složitě jsme se dostali na ostrov Büyükada v Marmarském moři, kde měla zítra začít soutěž. Seděla tam spousta lidí, které jsem do té doby nikdy neviděl a netušil jsem, kdo to je. Kdybych to věděl, tak bych se klepal už na té lodi, když jsme tam jeli. „Pojď si sednout, budeme večeřet.“ Tak jsme se navečeřeli a po té večeři někdo z nich vstal a řekl: „Já se jmenuji Federico Castellucci, já jsem prezident, pardon, já jsem generální ředitel OIV, tedy Mezinárodní organizace pro víno a vinohradnictví se sídlem v Paříži,“ která v tu dobu sdružovala necelých 40 zemí, dneska jich sdružuje 47, a jsou tam vlastně vyjma Číny a Spojených států všechny produkční země, Čína je tam účastna jenom jednou provincií a Spojené státy nesouhlasí s enologickými postupy, které OIV schvaluje, chtějí si nechat větší prostor, takže oni nevstupují do toho spolku schválně, aby měli vlastně volné ruce. Tak jsem říkal: „Panečku, prezident, generální ředitel OIV, ještě takový slavný člověk!“ V životě jsem ho neviděl, i když jsem ho znal z novin. Pak tam vystoupila taková paní, říká: „Bonsoir, je suis Madame Da Ros, présidente des Œnologues de France,“ prezidentka z francouzské unie enologů, paráda. Pak tam byl Ralf, německý vinař. Pak tam byl Bento, to byl prezident enologů z Portugalska. Byl tam pan Fernando Gurucharri, to je zakladatel a prezident unie degustátorů španělských. A tihle všichni lidé byli nadšení z toho, že jsou v Turecku a jak to bude bezvadné a pili jsme skvělý turecký čaj. Ráno jsme se probudili, bydleli jsme v nádherném historickém hotelu, údajně to byla nejstarší dřevěná budova v celém Turecku, překrásně vrzal, byly tam staré obrázky všech spisovatelů, kteří tam kdysi před námi byli, a byli to opravdu slavní spisovatelé včetně těch nejslavnějších Britů a tak dále, a říkali jsme: „Tak kde začneme?“ A přišel ten náš turecký kamarád a říká: „Víte, asi budeme mít trošku zpoždění, ono se nám to ještě všechno nepovedlo dát úplně dohromady, ale my vás zatím vezmeme na procházku.“ Tak jsme obešli ten ostrov Büyükada a říkáme po obědě: „Tak kdy už to začne?“ A on říká: „Dneska to asi nezačne, my máme trošku problémy, ale vezmeme vás na projížďku lodí.“ Tak dobře. Trvalo to 2,5 dne, než soutěž začala. A skončila velmi smutně, protože pan generální ředitel OIV práskl dveřmi a řekl, že jestli se někdo zmíní, že se na té soutěži zúčastnil, tak že ho bude žalovat. Byla to poslední soutěž OIV v Turecku, nicméně pro mě to byla první soutěž OIV, na které jsem se zúčastnil, a přinesla mi vlastně životní štěstí, protože když 2,5 dne jste s lidmi, kteří tam byli, sdílíte stejný osud, brbláte, protože jste naprdnutí, protože se prostě chce něco dít a ono se to neděje, tak se skamarádíte. Takže já jsem vlastně přišel k té mezinárodní platformě úplně z druhé strany, já jsem tam přišel seshora, protože mojí druhou soutěží byly Vinalies v Paříži, což je vlastně jednička mezi soutěžemi na světě, je to nejprestižnější soutěž, která vůbec může být. A pak jsem vlastně postupoval přes Mundus Vini a Bacchus ve Španělsku a tak dále. Byla to krásná doba, protože já jsem byl z východní Evropy a celá západní Evropa po tom sametovém listopadu byla připravená nám hrozně moc pomáhat. Já měl kliku, že jsem se domluvil, a samozřejmě oni byli překvapení, že vůbec něco o tom víně vím, a byli mile překvapení. A když jsem tedy splnil nějak ty jejich představy, tak se začaly hrnout ty pozvánky a já jsem začal jezdit poměrně hodně. Logicky přišla doba, kdy jsem se seznámil s Yannem Jubanem, což je generální sekretář OIV, několikrát jsme s Federicem Castelluccim seděli na společných večeřích, prostě byla to jenom otázka času, než vlastně mě jako tenkrát už poměrně zkušeného hodnotitele požádají, jestli bych nejel na nějakou soutěž jako pozorovatel, jako delegát. Znamenalo to naučit se poměrně důkladně všechny podklady, všechna pravidla, která tam jsou; v Paříži mě z toho asi za 20 minut přezkoušeli, že to opravdu umím. A první soutěží, na kterou jsem jel jako delegát a současně jako paradoxně ředitel soutěže, tak byla soutěž v gruzínském Tbilisi. Totiž mojí ohromnou výhodou proti všem ostatním těm slavným jménům ze Západu bylo, že jsem mluvil rusky. Dodneška rusky umím. V Rusku bych rusky nepromluvil, protože prostě já jsem zažil osmašedesátý, zažil jsem ho ve věku, kdy je člověk možná nejvnímavější, ale pochopil jsem, že v zemích bývalého Sovětského svazu, jako je Moldávie, Arménie, Gruzie, že to je jediný jazyk, který vlastně je mezi vámi, kterým můžete mluvit, že ty země utrpěly od těch Rusů daleko víc než my v tom osmašedesátém. U nás zahynulo při okupaci nějakých 70 lidí, tam tisíckrát i statisíckrát víc. Takže tenhle jazyk se mně stal vlastně základem toho, proč jsem byl vysílán v pozici pozorovatele OIV vlastně do zemí východní Evropy a postupem času už i do zemí západní Evropy a do Izraele, což jen zase úplně samostatná kapitola mého vinařského života.

Luboši, řekni nám – jak se česká a moravská vína prosazují na těchto soutěžích? Protože samozřejmě cítíme, že by o českém víně mělo být ve světě ještě více slyšet. Ještě dodám, že Luboš na sobě má tričko „Check out the beauty of Czech wines.“ Takže opravdu je to naprostý patron českých a moravských vín.

Jsem patriot. Já se vrátím do Izraele, a nebude to náhodou. V Izraeli na soutěži jsem potkal člověka, který se jmenoval Moshe Spak. Byl to samozřejmě Žid, který se ale narodil v Argentině, protože v Argentině žije víc Židů než v Izraeli dodneška. A když v Argentině podruhé padla měna, tak se rozhodl, že potřetí už tu měnu padnout nenechá, nebo nechce to zažít, a přestěhoval se i s rodinou do Izraele a založil tam soutěž Terravino. A my jsme se potkali v Paříži na Vinalies a on mně říká: „Hele, vy jste nám pomohli v tom devětačtyřicátým jako Češi hodně, když se ten stát Izrael zakládal, a Jan Masaryk a pak naši piloti byli u vás vycvičení. A nechtěl by ses taky zapojit trošku do té soutěže tady v Izraeli?“ A já jsem říkal: „Co by sis představoval?“ A on říká: „Aspoň nějaká česká vína že bys sem dovalil.“ Tak jsem říkal: „Tak zkusím to.“ A překvapilo mě, jak pozitivní ohlas to mělo, když jsem obtelefonoval a obmailoval pár kamarádů a řekl jsem: „Hele, nechceš poslat víno do Izraele?“ – „To je složité.“ Říkám: „Ne, to není složité, ty ho pošleš k nám do Hrusic a já už se o to postarám a prostě jenom ti pošlu fakturu a ty budeš soutěžit.“ – „To by bylo takhle možné?“ A hrozně je to bavilo. Takže první rok jsme poslali pár vín a dostali jsme spoustu medailí, protože v Izraeli vína jsou úžasná, ale ta červená, tam jsou dokonalé podmínky v poušti pro vyzrávání červených vín, ale bílá vína oni musí podtrhnout a vlastně tam jim chybí taková ta zralost, ta plnost. Prostě my umíme bílá vína, oni umí červená. Takže my jsme tam vyhrávali v bílé kategorii, oni si vyhrávali ta svoje červená. Druhý rok to bylo lepší a třetí rok se povedlo, že jsme vyhráli absolutního šampiona. A vyhrál ho Miloš Michlovský v tu dobu. A já jsem se domluvil s Moshem, že by bylo dobré, kdybychom toho vítěze poslali příští rok do poroty, čímž vznikla tradice. Spousta našich vinařů už byla v Izraeli hodnotit, protože jsme ze 13 ročníků jich vyhráli absolutně šest, což je úplně výjimečná záležitost. A všech těch 12 ročníků proběhlo buďto tím, že jsme tam ta vína posílali, že jsme je tady shromáždili, vyclili a poslali do Izraele, pak to po nás převzalo Národní vinařské centrum, tuhle soutěž, ale my tam dál jezdíme a máme tam kamarády. Bohužel Moshe podlehl rakovině loni a ta soutěž o něj přišla, nicméně jeho syn se do toho zapojil. A já jsem pochopil, jak vlastně vypadá potřeba organizátora soutěže, že on potřebuje nejenom toho kvalitního degustátora, on potřebuje nejenom pozorovatele OIV, on potřebuje hlavně ta vína. A tak jsme začali spolupracovat s různými soutěžemi. Takže dneska podporujeme čtyři soutěže, vlastně čtyři nejvýznamnější soutěže ve Spojených státech, máme patronát nad soutěží Michelangelo v Jihoafrické republice, zařizujeme účast našich vinařů v Jižní Koreji a v Berlíně, protože to je vlastně jedna dvojsoutěž, kterou dělá stejný pořadatel a jenom vlastně se to přesouvá potom do Koreje, děláme soutěže ve východní Evropě, jako je Black Sea v Kišiněvě, v Moldávii, jako jsou soutěže ve Slovinsku, jedna z nejkrásnějších soutěží vůbec na světě a nejstarší soutěž Vino Ljubljana, kde jsme taky získali spoustu nádherných medailí. Těch soutěží je přibližně dvacítka, které jsme pořádali, kde jsme buď pořádali účast našich vín, a naučili jsme se to. Takže dneska se s Národním vinařským centrem vlastně dělíme poměrně rovnoměrně – každý rok se domluvíme, kdo bude dělat kterou soutěž, posbíráme vzorky, připravíme je, dáme je do speciálních kartonů, které jsme si nechali vyrobit podle amerických předpisů, protože do Ameriky nemůže přijít víno v každém kartonu, to musí být certifikovaný karton se speciálními nápisy a musí mít nějaké pevnostní věci, ani nesmí obsahovat nějaké chemikálie, takže ty kartony jsme si nechali vyrobit a používáme je na všechny soutěže ve světě. A vinaři jsou rádi, protože mají příležitost, mají úspěchy a mají medaile, které zase my jim objednáváme a distribuujeme. Když se vrátím k té Izraeli, tam jsme získali, jak jsem říkal, šest titulů absolutního šampiona. Na Vinalies v Paříži jeden rok vyhrál Leoš Horák titul šampiona mezi bílými víny. Představte si všechna ta sancerre a chablis, tahle nádherná francouzská vína, představte si všechny novozélandské sauvignony, všechna kalifornská chardonnay, to jsou všechno vína, která se v Paříži hodnotí, která se účastní. A tady Leoš Horák z Vrbice na kopci vyhraje kategorii bílých vín, pardon, vyhraje kategorii růžových vín. Druhý rok tentýž Leoš Horák z téže Vrbice vyhrál růžová vína, já jsem to spletl asi, ale prostě jeden rok vyhrál bílá, v kategorii bílých vín, druhý rok vyhrál kategorii růžových vín. A volal jsem mu zase v půlnoci, když jsou zveřejněny ty výsledky, a on říká: „Jsi to ty? Jsem vyhrál, že?“ Tak jsem říkal: „Leoši, vyhrál jsi.“ – „Jsem to věděl, když mě budíš. Ještě zavoláš až za rok s červeným.“ Tak to se mu nepovedlo, protože u nás ty podmínky pro červená vína nejsou úplně optimální v porovnání se světem, i když umíme vyrobit krásná červená vína. Ve Spojených státech se nám povedlo vyhrát řadu kategorií, ve Štrasburku, což je vlastně mistrovství světa odrůdových bílých vín, máme pět šampionů do dnešního dne, to znamená, vyhráli jsme pětkrát šampiona některé odrůdy – vlašáky, ryzlinky, myslím si, že sauvignony. Jožka Valihrach, jeden z nejúžasnějších lidí této republiky, co se týče vína, co se týče morálky a co se týče pokory vůči tomu, co dělá, obsadil první, druhé, třetí, čtvrté a páté místo na Chardonnay du Monde, což je na zámku Ravatysu ve Francii, v Burgundsku, soutěž, která je velmi, velmi, velmi prestižní. Takže vyhrál nejenom nejlepší Chardonnay světa, ale vyhrál i druhé, třetí, čtvrté a páté místo, ale ne v jednom roce, to vyhrál v pěti ročnících za sebou. Mirek Majer se stal šampionem se svým Davinus Superbia, kategorie bílých vín, ve Španělsku, v zemi, kde je tak úžasné Verdejo, tak vyhrál v Madridu šampiona bílých vín. A stejného šampiona se stejným vínem vyhrál dvakrát za sebou v Bulharsku, což je taky soutěž, která se mi velice, velice líbí. Ono je těžké vzpomenout na všechny úspěchy. Já se snažím vlastně použít svého povolání k tomu, že máme tři databáze. Jedna databáze je databáze našich vinařů, které oslovujeme, jestli se chtějí nebo nechtějí zúčastnit té které soutěže. Druhá databáze je slovenských vinařů, kterým pomáháme úplně stejně jako těm našim českým. A třetí databáze je databáze press room, to znamená novinových kontaktů, takže my poskytujeme vlastně tiskové zprávy ze soutěží nejenom Omnimedii a ČTK, ale vlastně posíláme to po každé soutěži přímo redakcím.

Concours Mondial de Bruxelles, loni Švýcarsko, příští rok Brno. Všichni tito špičkoví hodnotitelé přijedou do Česka? Jaká to bude šance pro propagaci jižní Moravy jako vinařské oblasti?

Je to výsledek několikaleté diplomatické práce, poměrně složité. Tu práci vykonala skupina lidí z jižní Moravy, lidí kolem Vinařského fondu, kolem Svazu vinařů, kolem různých vinařských spolků, Vinařské asociace. A povedlo se to. Ten začátek je možná ještě o pár let dřív, kdy jsme s Mirkem Majerem vlastně u nás za pomoci Miloše Michlovského sem dostali první soutěž OIV, která se tenkrát jmenovala Sauvignon Forum. V prvním roce jsme byli kandidátská země, pak jsme byli dvakrát zemí, která soutěžila v tom OIV, a potom Miloš Michlovský tu soutěž předal Svazu vinařů, takže tam už já o tom nemám úplně informace, protože tam ten můj konec byl poměrně velmi rychlý. Ale díky tomu, že už jsme se stali soutěží, nebo zemí, která už měla placet OIV, tak jsme se mohli hodně naučit před pěti lety, když první východní zemí, která pořádala Concours Mondial de Bruxelles, bylo Slovensko. Do Bratislavy v tu dobu přijelo 250 mezinárodních degustátorů, z toho bylo 200 novinářů. Concours Mondial de Bruxelles je především novinářská soutěž. Je tam daleko víc novinářů než enologů, odborných novinářů, kteří píšou ve svých zemích i na mezinárodní úrovni o tom víně. Jestliže do té doby polovička Evropy nevěděla, nebo polovička světa nevěděla, kde je Slovensko, a znali jenom Československo, dodneška si pletou Slovensko se Slovinskem, tak od té doby ten vinařský svět naprosto přesně věděl, kde je Slovensko, jaké odrůdy tam jsou, jaké jsou tam vinařské oblasti, že jsou tam nejenom úrodné nížiny na jihu, na Maďarech, ale že jsou tam krásné Tatry, že tam je Tokaj. A bylo to jenom proto, že ta skupina lidí na Slovensku, která se o to starala, připravila perfektní rámcový program, odeslala ty lidi, nejenom že se o ně skvěle postarala v Bratislavě, kde se ta soutěž konala, ale rozeslala je po celém Slovensku, po autobusech, ukázala jim nejlepší vinařství, ukázala jim, že Slovensko je krásná a prosperující země. A my stejnou příležitost budeme mít příští rok. Protože ta soutěž stále roste, přijede k nám přes 300 hodnotitelů, z toho, řekněme, že bude nějakých 200, 250 novinářů. A my už dneska velmi intenzivně pracujeme na tom, abychom jim ukázali Českou republiku a Moravu z toho nejkrásnějšího pohledu. Pan ministr Jurečka mě před čtyřmi lety jmenoval členem Rady Vinařského fondu a Rada Vinařského fondu mě pověřila, nebo zmocnila, abych vlastně za ten Vinařský fond fungoval v té pracovní skupině Concours Mondial de Bruxelles, o což se snažím, jsme prakticky každý týden ve spojení. A moc se těším. Kdyby se nám povedlo všechno, co na těch různých jednáních probíráme, tak by o České republice a o českém víně se vědělo najednou ze dne na den daleko víc, než se ví o nás dnes.

Ty jsi teď vyjmenoval velké množství soutěží, kde pomáháš moravským vinařům získávat ocenění ve světě. Jak potom ta ocenění vinaři využívají k prodeji svého vína? Exportují víno z České republiky do zahraničí, nebo spíš získané medaile využívají pro prodej a zviditelnění se na domácím trhu?

Přece v tomto podcastu, v tomto programu nejsem první, kdo mluví, takže všichni vědí, že tato naše krásná zemička je schopná vyprodukovat třetinu toho, co národ vypije. A to mluvím o víně, to nemluvím o dalších produktech. Na výměru našich vinic jsou tři promile vinic ve světě. Španělsko, které bylo dlouho lídrem, mělo 1,2 milionu hektarů, u nás máme necelých 20 tisíc hektarů. Jenom to porovnání! Takže my rozhodně se nestaneme nikdy typickou exportní zemí. Ale naše vína jsou tak výjimečná, že kdybychom vzali počet vyrobeného vína, nebo počet vyrobených lahví a porovnali ho s počtem dosažených medailí, tak jsme jednoznačně světovými šampiony právě v tom poměru, kolik medailí získávají naše vína vůči minimálnímu objemu, která jsou. Naši vinaři jsou velmi sportovně založení. Tím nechci říct, že by běhali a chodili do fitka, ale hrozně rádi soutěží, dávají do toho spoustu peněz, i když jim Vinařský fond v tom trochu pomáhá, a milují úspěchy na zahraničních soutěžích. Já když učím naše studenty na Business Institutu, tak jim říkám, že nejdůležitější reklama, ale řekněme reklama v uvozovkách, protože to není typický reklamní produkt, je reklama v místě prodeje. A nejlepší reklama v místě prodeje je samozřejmě medaile na lahvi, protože ta medailička je lesklá, zlatá, mezinárodní, na první pohled přitáhne oči toho zákazníka. A jestliže jsou vedle sebe dvě vína, tak samozřejmě každý sáhne spíš po tom víně, které bylo někde ve světě oceněno, než po tom víně, které medailičku nemá. Takže samozřejmě především mezinárodních úspěchů naši vinaři používají k tomu, že sdělují našim domácím zákazníkům: „Podívej, tohle víno chutnalo v jižní Africe, tohle víno chutnalo v Americe, tohle víno chutnalo v Argentině, ochutnej ho taky.“ Druhý argument, který s sebou ta medaile nese, je možná ještě důležitější. My dokážeme u nás vypěstovat z hektaru, řekněme, 5,5 tuny kvalitního hroznu, nicméně přibližně 3,5 tuny vysoce kvalitního hroznu, tak kvalitního, že se s ním můžeme porovnávat s jakoukoli jižnější vinařskou oblastí. To prakticky znamená, že na stejnou analytiku moštu ve Španělsku vyrobí zhruba pětkrát víc z hektaru, nebo v Itálii, nebo ve Francii, než vyrobíme my. Jinými slovy, naše víno je výrobně dražší než víno z Francie, z Itálie, ze Španělska, z těch významných vinařských zemí. Ten vinař musí nějakým způsobem odůvodnit tu vyšší cenu. On nemůže každému vyprávět: „Ale já jsem v tom vinohradu den co den, já ho nemůžu zpracovávat kombajnem, já mám spoustu ruční práce a já musím zastřihovat a musím snižovat úrodu, abych měl dva, maximálně tři hrozny z keře, já to nemůžu dělat, jako to dělají ve Francii, kde tam vjedou kombajnem a mají zátěž keře 10, 12 kilo při stejné analytice.“ Takže medaile je odůvodněním vyšší ceny moravského vína ve srovnání s víny dovozovými. Ale i tak je pár vinařství, která si věří a která chtějí vstoupit na zahraniční trh. Někdy se to povede, pakliže jejich nabídka a jejich směřování vede do těch nejvyšších poloh, to znamená do drahých vinoték nebo do restaurací. Jiná vinařství se snaží na export nabídnout vína, která jsou hůře prodejná u nás. Řekněme, že řetězce tlačí nejenom vinaře, ale všechny producenty do nějaké cenové hladiny. A po určitou dobu je to akceptovatelné, po určitou dobu je to ještě snesitelné, ale v určitou chvíli se prostě ta mez překročí a vinař není najednou ochoten prodat tomu řetězci tu láhev za 46 korun, když 15 korun z toho dělá jenom láhev a obal. Z tohoto pohledu se mnozí, nebo někteří z těch větších rozhodují a rozhlížejí se po okolních zemích, kde by mohli ten svůj produkt, který u nás nechtějí realizovat za ceny řetězců, realizovat za lepší peníze. A to je důvod, proč také Vinařský fond začíná pracovat na poměrně systematickém plánu, jak pomoci našim vínům do světa. A je to úplně přirozené. Škodovky se vozí po světě a na našem trhu je spousta zahraničních aut. Úplně stejně dopadne víno – bude u nás spousta zahraničních vín a budou u nás i naše vína, ale ta naše budou k dispozici i v dalších vinařských zemích. U piva se to nevede. My jsme jako pivaři příliš velcí patrioti, takže se nikomu zatím nepovedlo se zahraniční značkou u nás prorazit, tak holt koupili naše pivovary a vyrábějí ten svůj zisk v těch našich pivovarech. To se snad ve víně nestane. A aspoň nemám zatím žádné signály o tom, že by o naše vinařství měl zájem někdo ze zahraničí.

Ještě jedna otázka, taková individuální. Rok 2015, publikace, ocenění v Paříži, Luboš Bárta. Řekni nám k tomu něco prosím…

Ta knížka, ono to mělo, když to vyšlo, tak to mělo 495 stránek a jmenovalo se to „Public relations a marketingová komunikace v obchodu s vínem“. Ten příběh je snad až veselý. Já jsem se v pětapadesáti, abych našim dospělým dětem dokázal, že nemají pravdu v tom, že za nás byla ta škola jednodušší a že zrovna na ně si ti kantoři zasedli, tak jsem se prostě přihlásil do studia MBA, vystudoval jsem to, udělal jsem zkoušky a rovnou vlastně při tom studiu jsem začal vymýšlet, že to použiji, protože jsme už měli domluveno vlastně s tou školou, že tam budu dál učit, že napíšu jakousi příručku o marketingu a o komunikaci s vínem. Takže všechny ty postupové disertační práce jsem už směřoval k tomu. Pak jsme si sedli s panem docentem z Vysoké školy finanční a správní, já jsem mu vysvětlil, co chci, a on říkal: „To je výborné, to by se mně moc líbilo.“ A já jsem sepsal rukou neumělou nějakou takovou brožurku. A přišly Vánoce a já před Vánoci jsem ještě hledal, co bych komu dal za dárek, a protože syn má velmi dobrou angličtinu, tak jsem mu chtěl dát nějakou anglickou knížku, ale už nebyl čas ji koupit na Amazonu papírově, tak jsem říkal: „Tak já mu koupím do Kindla nějakou hezkou knížku.“ A našel jsem tam knížku, která se jmenuje „Spinning the Bottle“. To je hra, kterou všichni jsme kdysi hráli, u nás se to jmenuje Flaška, „Otoč flaškou“, nicméně tuhle knížku napsali dva staří pánové, dva bardové kalifornského vinařství, respektive marketingu kalifornského vinařství, a sepsali tam retrospektivu celého svého života a přinesli 50 krásných marketingových příběhů úspěchů i neúspěchů kalifornských vinařství v dobách, kdy kalifornské vinařství bylo v plenkách jako to naše v roce 1990, 1991, 1992, tak to kalifornské takhle bylo, řekněme, někdy v těch 60., 70., 80. letech, než vyrostlo do dnešní podoby. Já jsem si tu knížku koupil, o Vánocích jsem ji přečetl a přečetl jsem ji jedním dechem, protože byla nádherně napsaná a byla to vlastně učebnice úspěchů toho amerického systému obchodu. A já jsem na Silvestra sednul a napsal jsem těmto dvěma dědkům do Kalifornie, že jsem napsal jakousi učebnici, nějaký ten „textbook“ o marketingu ve víně, a že by mě hrozně bavilo, kdybych mohl ty jejich příběhy použít do té knížky jako kazuistiku, jako příklady, protože ty moje příklady zdaleka nejsou tak veselé jako ty jejich a myslím si, že by to lidé rádi četli. A na Nový rok jsem dostal dárek, to znamená o den později, kdy oba dva mně napsali, že by byli moc rádi, kdyby se taková věc povedla, ale ať nezapomenu napsat jejich jména. Tak jsem jim napsal: „A nějakou smlouvu že bychom si spolu udělali?“ A oni říkali: „Ne, my už jsme důchodci, nás to bude těšit, když nám pošleš tu knížku.“ Tak jsem zapracoval ty příběhy, ne všechny, prostě vybrané příběhy trošku ve zkrácené podobě jsem zapracoval do té knížky a dal jsem ji panu docentovi, aby mně jí zkouknul. To byl nejsmutnější okamžik mého života. On mně zavolal a říká: „Pane kolego, není to špatné, ale chce to trošku pokrátit. Těch 880 stránek je možná příliš.“ Představte si, že jste tomu věnovali dva roky života, každou volnou chvíli, a on vám řekne: „Tak těch 300 stránek kdyby to mohlo mít.“ A on vám vyrve srdce. Nakonec to skončilo kompromisem na těch pěti stech. Já jsem se pokusil tu knížku napsat tak, aby to nebyla učebnice, ale aby se to dalo normálně číst, aby to ti vinaři, zemědělci dokázali číst normálně jako knížku. Ta knížka vyšla, my jsme ji přihlásili do soutěže OIV v Paříži, a protože vyšla v češtině a měla jenom francouzské, anglické a německé resumé, tak samozřejmě ji mohli hodnotit pouze lidé, kteří umějí buďto česky, nebo nějaký příbuzný jazyk. Takže samozřejmě OIV má tyto lektory po všech možných zemích. Nevím, kdo ji dostal v Čechách, ale vím, že na Slovensku, vím o dvou lidech, o dvou Slovácích a o jednom Slovincovi, kteří ji hodnotili. A po asi třech nedělích mně volá Yann Juban z Paříže a říká: „Ahoj, mám pro tebe dobrou zprávu.“ Já jsem říkal: „Jakou?“ – „Jsi první, kde všichni hodnotitelé navrhli tvoji knížku na Grand Prix OIV, na Velkou cenu OIV. Nikdo nebyl proti, všichni hodnotitelé prostě ti dali plný počet bodů.“ Tak jsem se nafouknul a říkal jsem si: „Jsi dobrý! Tedy to se ti povedlo, tak to přeložíme do angličtiny, aby to k něčemu bylo.“ Ta knížka mě opravdu stála dva roky života a jsem na ni dodnes moc hrdý. A bylo to strašně hezké, když jsme přijeli do Paříže a pan prezident OIV mi tam předával tu cenu a těm dalším kolegům taky. A pak moje paní zařídila takovou hezkou večeři v příjemné restauraci v Paříži a šli jsme tam se známými, co máme ve Francii, kteří mně pomáhali s tím francouzským resumé, a pozvali jsme tam pár známých. Když jsem se pak dozvěděl, co to stálo, tak to stálo víc než můj honorář, který jsem dostal za tu knížku. A když jsem se dopídil, kolik by stál překlad té knížky do angličtiny, aby to přeložil někdo, kdo to vážně umí, tak jsem zjistil, že na to nemáme ani my ani vydavatelství, protože by to dosáhlo asi desetinásobku mého autorského honoráře. Takže ta knížka vyšla jenom v češtině. Teď se chystá ne reedice, ale řekněme její doplněk o nový fenomén, který nemine ani Českou republiku. Předpokládám, že příští rok vyjde ještě taková tenčí jedna knížka o návštěvnickém centru, protože ať chceme nebo nechceme, vinařství je součástí potravinářského průmyslu, potravinářský průmysl je stíhán stále přísnějšími normami a taková ta nádherná tradice, že pojedeme na Moravu do sklípku k vinařovi, to samozřejmě zůstane, ale u výrobců, tedy ne u toho strejdy vinaře, u kterého je nám tak výborně a který vypráví krásné příběhy a vtipy a stráví s námi večer do půlnoci nebo do tří do rána a pak jde spát teprve, ale u těch velkých výrobců, u těch výrobců, kteří jsou oceňovaní, kteří pracují na profesionální bázi, je jenom otázkou času, kdy předpisy zakáží vůbec přístup do výrobních prostor a do prostor, kde se lahvuje. V Americe, na Novém Zélandu, ve všech zemích, které jsem sám projel, ta velká vinařství jsou na to už nachystaná a už architektura, návrh toho nového podniku směřuje k tomu, že jsou tam vytvořeny speciální cesty, kde člověk sice vidí všechno, ale vlastně do toho provozu nevstupuje. Takže právě tomu zaměření návštěvnického centra bych chtěl věnovat svoji knížku, vlastně doplněk té původní. Věřím, že to bude poučné pro české i pro slovenské vinaře, protože i na ně tahle doba dolehne. A navíc umět prodávat svoje víno takzvaně pod víchou, to znamená přímo z vinařství, to je ten nejlepší obchod, který ten vinař může udělat. Znát svého vinaře, to je to, co učíme naše čtenáře a milovníky vína už 20 let. A znát svého vinaře, to by mělo být heslo, které by měl mít každý na té své vinotéce nebo ledničce doma: „Poznej svého vinaře, jeď za ním.“

Takže bychom měli spěchat za svými vinaři a poznat je, dokud to ještě jde…

Určitě ano. V Champagni v podstatě není jedno jediné vinařství, které by vás vzalo do provozu. Oni to mají dokonale udělané. Přijedete k Moët & Chandon a máte pocit, že to vidíte. Ale to je ten starý historický provoz, kde vlastně pro návštěvníky tam jsou čtyři lidi a vrtí, dělají remuáž a vrtí těmi lahvemi, ale výroba probíhá asi o 6 kilometrů dál v novém moderním závodě. Jako novinář jsem měl to štěstí, že jsem většinu těch sklepů prošel. Ale třeba dostat se k Heidsieckům byla třínedělní práce, třínedělní korespondence, abych mohl projít ty nejkrásnější cruéry, které sahají až do těch dob římských legií, a abych si tam mohl nafotit obrázky. V Champagni dokonce nekoupíte šampaňské jinde než v restauraci o víkendu, protože povinně všechny obchody mají zavřeno, a ani u benzínových pump, prostě nikde se šampaňské nedá koupit. V neděli je prostě zavřeno. Ale přišel na to jeden krásný obchod, který je takhle přímo přes ulici proti vinařství Jacquart, a ten podal protest proti tomuto a říká: „Ale vaše zákazy jsou odůvodněné historickou tradicí a náboženstvím. My jsme židovská rodina a pro nás je neděle běžný pracovní den a my máme zavřeno v pátek a v sobotu o šabatu, ale v neděli prostě všichni Židi pracují.“ Prošlo jim to a je to jasně jediný obchod v Champagni, kam můžete přijít a kde si koupíte za cenu výrobce šampaňské. Ostatně tahle záležitost se blíží i k nám. Už víme, že velké obchody musí mít zavřeno o státních svátcích, ale co je důležitější, už se i naši vinaři poučili a vlastně vytvářejí jakési regionální vinotéky, vytvářejí služby. Přijedete do vinařské obce, máte tam na návsi nápis: „Dneska můžete jít do vinařství k Frantovi a k Pepovi a příští týden bude mít otevřeno Maruška a Boženka.“ Regionální vinotéky na Moravě je moje velká radost, protože když vidím, že tam dokáže přijít kdokoliv, kdo má cestu kolem, anebo ten, kdo tam prostě jenom chce, protože jede cílevědomě nakoupit, je to parádní věc. Ale co chci pochválit z té Moravy vůbec nejvíc a co považuji za nejdokonalejší marketingový nástroj moravského a českého vinařství, to je národní Salon vín. To je věc, kterou nemají nikde, ale zdůrazňuji, nikde na světě. A spousta mých kamarádů, která za mnou přijíždí do Čech, je doslova v šoku, když je tam vezmu. To je první místo, kam vždycky jedeme, my jedeme do Valtic. My jsme se sice naučili té myšlence toho salonu v Rakousku, ale dotáhli jsme ji do určité dokonalosti, a od nás se ji naučilo Slovensko, kde vlastně slovenský salon je zrcadlem toho českomoravského. Podobnou záležitost uvidíte ještě v jednom místě ve světě, to je v Hospices de Beaune, ale tam to není výsledek nějakého ročního hodnocení, nebo žádné národní soutěže, ale je to výstavka vín z nejbližších obcí, které jsou kolem Beaune. Stejné je to, že si ten člověk může vzít láhev do ruky a nalije si do skleničky, tak jako u nás v salonu. Ale ta reprezentativnost, vybavení, QR kódy, wifina, zahraničními, mezinárodními jazyky mluvící sommelieři, to je výkladní skříň našeho vinařství a je to věc, na kterou skutečně jsem hrdý nejenom já, ale můžou být hrdi všichni, kdo se ve vinařském životě v této republice pohybují a kteří se vínu věnují. Je to nejlepší výkladní skříňka, můžete vzít každou zahraniční návštěvu.

Tak se blížíme pomalu ke konci. Ještě by nás závěrem zajímalo, co inspiruje Luboše Bártu.

Co mě inspiruje? Spokojená rodina. Já už jsem řekl, že s mojí paní děláme 20 let stejnou práci, děláme ji dohromady, děláme ji společně. A celých těch 20 let nás to těší být 24 hodin spolu a cestovat a připravovat, tahat tuny krabic, protože vždycky si pronajmeme nějakou dodávku, vína nám sbírají kamarádi na Slovensku u Petera Matyšáka, ale hlavně jsme velmi vděční BS vinařským potřebám ve Velkých Bílovicích, kteří nám poskytli poměrně velkou skladovou plochu, takže vinaři vlastně ty svoje vzorky nevozí k nám, ale shromažďují je ve Velkých Bílovicích, kam my si pro ně jedeme. Ale ono to vypadá potom, že ty vzorky sem musíme přivézt a jsou toho tři čtyři palety, musíme to přeskládat do těch škatulí, nalepit na to celní obtisky a odvézt to na letiště. To je věc, kterou když děláme spolu, tak si u toho užijeme spousty radostí a nikdy se to neobejde bez toho, že bychom některou z těch láhví neotevřeli a neochutnali. Oni vinaři dobře vědí, že když posílají čtyři vzorky na soutěž, tak že ty dvě láhve v té krabici zpravidla pošlou pro nás, abychom věděli taky, co tam na té soutěži budeme hodnotit. Jinak co se týče inspirace na články, mě inspiruje prostě víno samo a ty vinařské oblasti. My kdekoliv jsme ve světě na hodnocení, snažíme se vždycky si o den, o dva, někdy o tři prodloužit ten pobyt za vlastní penízky a navštívit vinařství, která jsou v okolí. Takže díky tomu, musím říct, že jsme projeli, já osobně jsem si to spočítal, 53 zemí, a samozřejmě ne všechny jsou vinařské, protože víno se pěstuje podle toho, co je v OIV, v 47 zemích, takže jsme byli trošku dál, projeli jsme mnoho vinařství. A když je ta cesta dobře připravená, tak se dají stihnout i tři čtyři vinařství denně. Když jsem byl v Kalifornii, tak se tam dalo stihnout i pět šest vinařství, tam to jde všecko rychle, nikdo nemá na nic čas. To je další inspirace. A poslední inspirace, to je to víno samo. Mě ani po těch 30 letech, které se mu věnuji, nepřestalo bavit, nepřestalo bavit svojí mnohostí, svojí pestrobarevností, svojí paletou vůní a chutí. A strašně rád si otevřu novou láhev, kterou neznám. Strašně rád navštívím kamaráda ve sklepě, který mně odtočí z tanku nebo natáhne ze sudu a řekne mi: „Co si o tom myslíš?“ A já mám ten hezký pocit, že si myslím, že se skutečně ptá, co si myslím, tak mu to řeknu popravdě. Protože jsem o ty kamarády nepřišel, tak snad to je tak dobře. Tak to jsou ty inspirace. Prostě víno samo je inspirací a vždycky tou inspirací bude.

Seděli jsme v Hrusicích, bylo to krásné. Luboši, díky moc. Před chviličkou přišel černý kocour. Kocour Mikeš je to?

Ne, to je kočička Mikeška. Kocoura Mikeše jsme tu měli dvacet let; teď jsem mu věnoval jako pomníček lavičku, kterou jsem tady udělal před bránou turistům, a nechal jsem do ní vyrýt, že to je památka skutečnému kocourkovi Mikeškovi, kterého jsme milovali. Dožil 21 let. Je to požehnaný věk pro kocourka. A pořídili jsme si, protože bez černého kocoura v Hrusicích to nejde, tak jsme si pořídili Mikešku, a teď čekáme, jestli si najde nějakého štramáka, aby nám přivezla ještě nějaká koťátka, nějaké Mikešáky. Takže Mikeš a Hrusice jde k sobě úplně stejně dobře jako dneska Hrusice a víno. Myslím si, že tady jsme zapadli velmi hezky mezi sousedy a takový ten tradiční venkovský obchod: „Bratranec má narozeniny. Nemáš flašku?“ – „Mám.“ – „Co ti za to dám?“ – „Nic.“ – „Tak počkej, já ti přinesu vajíčka a králíka, slepici,“ tak to tady funguje. A znám je tady hrozně dobře, protože to je přesně to, jak se na vesnici má žít.

Podcast

Populární články

  1. Jak číst etikety italských vín

Doporučujeme

suchéTIP Luboše Bárty
Connoisseur Sauvignon Blanc - ColombardConnoisseur Sauvignon Blanc - Colombard
suchéTIP Luboše BártyTIP na dárek
Rulandské modré výběr z hroznůRulandské modré výběr z hroznů